O kácení stromů, když už nám neslouží, posedlosti trávníky, radosti z pěstování chili papriček i o tom, že design zahrady nemusí následovat architekturu domu, se rozpovídal zahradní designér Ferdinand Leffler.
Práce zahradních architektů s koncem léta nekončí, pracují i v zimě. Co můžou právě v těchhle měsících pro svou zahradu udělat běžní lidé?
Pro mě je zima nejlepší období k plánování. Máš několik měsíců na to sednout si s rodinou a popovídat si, co vám v zahradě chybí. Možná zjistíš, že děti už nebaví houpačka a radši by nějakou zašívárnu. To jsou témata, která by měla přijít na přetřes teď a neměla by se scvrknout do jednoho jarního víkendu, kdy vyjdeš ven a začneš panikařit, že je potřeba se zahradou něco dělat.
Kde můžou brát inspiraci lidé, kteří chtějí krásnou zahradu, ale nemají vlastní nápady?
Já možná začnu tím, kde by neměli brát inspiraci. Není dobré se brouzdat Pinterestem a vybírat si jenom ty topky, které mě chytnou za srdce. Otázka, jestli bude ohniště z cihel nebo kamene, přichází na řadu až po základním plánování, kdy si rozmyslíš, kde ohniště vůbec má být a jak má být velké. Je pravda, že tomuhle se moc literatury nevěnuje. My jsme udělali knížku Žijte ve své zahradě, workshopy a následně i online kurz, kde se lidem snažím předat principy, které fungují nám.
Jak se ti to zatím daří?
No, online kurz Žijte ve své zahradě má dneska víc jak 5 000 studentů. Scházejí si mi od nich nádherné plány a já vidím, že to opravdu umí. Přicházejí s hodnotnou koncepcí zahrady a už sami vědí, kde ohniště má být. Ono to není tak komplikované v momentě, kdy jsi bdělá v tom, co se kolem zahrady děje. Když se koukneš, kde máš sousedy, kde svítí sluníčko a kde fouká vítr, tak by ses neměla spálit.
V čem lidé nejčastěji chybují při návrhu zahrady?
Bojí se většího počtu stromů. Přitom právě stromy dělají zahrady zahradami. Lidi milují naše zahrady i kvůli nim, pak ale vezmou do ruky tužku a mají začít vyznačovat, kde stromy budou, a najednou se jim ruka kroutí. Lidi mají strach udělat rozhodnutí, že chtějí stromů v zahradě víc.
Co je na stromech tolik děsí?
Že přicházejí o trávníky. Což je nějaké klišé, rozšířené hlavně mezi námi Husákovými dětmi, že zahrada je trávník a tam se má všechno dít. Ale když se lidí zeptáš, co se tam má přesně dít, tak pokud nemají doma dva mladé fotbalisty, kteří potřebují nacvičovat centry, odpověď většinou nedostaneš. Pak ale držíš proporce trávníků, které jsou jen k tomu, aby ses o ten trávník starala. Druhý problém je přílišný respekt ke stromům. Většina lidí si ani nedokáže představit, že by mohli strom pokácet.
Mám to stejně.
Což je nesmysl. V krbu taky topíme pokácenými stromy. Když dnes začínám navrhovat zahradu pro mladší rodinu, je důležité, aby si s malými dětmi mohli užívat stín a mikroklima pod korunami stromů. To je v pořádku. Ale počítám i s tím, že se po deseti letech pár těch stromů třeba pokácí, protože už nebudou potřeba. Samozřejmě je dobré ty stromy nepojmenovávat, třeba podle narozených dětí. Pojmenovávám jen ty stromy, u kterých vím, že je kácet nebudu.
Takže potřeby rodiny jsou základní parametr pro navrhování zahrady?
Jeden z parametrů. Dalším jsou přírodní podmínky v zahradě – to DNA, které si kupuješ s pozemkem – to znamená, jak je tam vlhko, jak tam svítí sluníčko. Podmínky ti určí pozici zahradních prvků, například abys neměla ohniště v místě, kde hodně fouká. Pak je tu architektura domu, tu je potřeba vzít v úvahu. Můžeš ji následovat a opakovat ji v zahradě třeba přes použité materiály, nebo zahradu úplně odstřelíš od architektury domu, protože není hezká nebo zajímavá.
I to je možnost?
Ano, vlastně se do děje celkem často, ale musíš do toho jít vědomě. Pak jsou tu ty potřeby rodiny a samozřejmě i okolní urbanismus, protože na tebe navazuje další zástavba a sousedi, případně specifická architektura dané části obce. Když si budu zakládat zahradu někde, kde každá zahrada má jeden ořešák, tak se minimálně zamyslím nad tím, jaké by bylo ten ořešák zopakovat. Odpověď může být pro i proti a oboje je v pořádku. Ale chyba by byla si tu otázku vůbec nepoložit. Pokládání otázek je v architektuře úplně elementární věc. Dobrého architekta poznáš podle toho, že si umí pokládat otázky.
Jak se do plánování zahrad promítají trendy? Dochází k nějakým viditelným změnám?
Změna vidět je. Zahradní architektura v devadesátkách a na přelomu tisíciletí byla hodně na odiv. Dělaly se zahrady, které podporovaly společenský status. Bylo poměrně jasně definované, co všechno zahrada musí mít a jak má vypadat plot. Velmi sympaticky se to rozvolňuje a přichází trend, kdy jsme se začali ptát, co lidem udělá v zahradě radost. Děláš si zahradu na tělo a je tvoje věc, jak zahrada dopadne. To mě těší a neskromně se cítím být součástí tohohle proudu a trendu. Sám jsem si ho pojmenoval jako Žijte ve své zahradě a hrozně se mi ulevilo, když jsem zjistil, že mě tohle baví.
Chci dělat lidem radost. A chci, aby lidi tu radost našli právě v zahradách.
A k tomu jsi dospěl průběžně, nebo jsi to tak měl odjakživa?
Kdepak, po škole teprve svůj styl hledáš. Když jsi na škole, procházíš si japonskými zahradami, minimalismem, designem. Všeho se dotkneš a chvíli tě všechno baví. Myslíš si, že budeš minimalista a designér. A furt to není ono a cítíš, že se do něčeho cpeš. A když pro mě přišlo Žijte ve své zahradě, ta zahrada pro život, která má na prvním místě člověka a jeho radost, tak jsem dostal směr, co chci v zahradách dělat. Chci dělat lidem radost. A chci, aby lidi tu radost našli právě v zahradách.
Co v tvojí zahradě dělá radost tobě a tvojí rodině?
Biotopické jezero, sauna a oheň mi dělají obrovskou radost. Dělají mi radost i hluboké záhony plné motýlů a různých potvor a hmyzu. Mám v zahradě basketbalový koš, pingpongový stůl, terasu, ze které na celou tu nádheru koukám. Myslím, že bych nenašel věc, která mi radost nedělá.
Plánuješ si do zahrady dát ještě něco, aby té radosti bylo víc?
Po přípravě nového kurzu Jedlá zahrada si teď frčím na jedlých rostlinách. Dlouho jsem si myslel, že mi bude trvat několik desítek let, než se k nim dopracuju, ale zjistil jsem, že i těch pár květináčů s chili papričkami, které jsem mimochodem dostal od jedné naší klientky, která propašovala semínka z Peru, tě do té zahrady vytáhne. Chci si postavit pár vyvýšených záhonů a zkusím si je osadit podle kuchařek záhonů, které pro kurz vytvořila moje kamarádka, zahradnice Natálie. Budu postupovat přesně tak, jak to Natálie vymyslela, a uvidím, jak mi to půjde nebo nepůjde. V plánu mám i menší skleníček. Ale možná, že to bude spíš velký skleník do naší hájenky Balbínky, kterou na jihu Čech začínáme rekonstruovat. Asi si přání velkého skleníku splníme tam a bude v něm v rámci Flery experimentovat všichni dohromady.
Ty jsi zastáncem názoru, že zahrada by měla sloužit nám, a ne my jí. Nejde všechno to pletí a hnojení proti tvé filozofii moc se v zahradě nenadřít?
To je relativní. Zahrada nám slouží, dokud nás baví. Když máme pocit, že sloužíme my jí, tak jsme někde něco přehnali. Pokud bych sám sebe šrouboval do zeleninových záhonků, protože jsem to někde četl, ale v sobě bych neměl tu radost, pak je to špatně a já sloužím své zahradě.
Byl jsi vlastně prvním studentem kurzu Jedlá zahrada. Jak bys zhodnotil svoje pěstitelské znalosti předtím a po dokončení kurzu?
Před kurzem jsem nějaké ty jahůdky a rajčátka měl, ale moc pozornosti jsem jim nedal. Netroufnul jsem si v průběhu sezóny nahrazovat jednu plodinu za druhou. Když jsem měl bylinky, tak jsem je sklidil při prvních pár jídlech a zůstalo mi strniště, které se už nedalo používat. Až v kurzu jsem se dozvěděl, jak je mám sklízet, abych mohl sklízet celý rok. Totálně se mi otevřel nový svět a tu svou roli neználka jsem si neskutečně užíval. Protože jsem se naprosto zapálených odborníků mohl autenticky vyptávat.
Umíš si představit jedlé zahrady ve městě? Třeba v parcích?
Umím si to představit. Urban gardening někde na brownfieldu nebo na místě v centru, které teprve čeká na svého developera, to je velmi sympatický trend, který město oživí a vnese do něj lidskost. Setkal jsem se s tím hodně v San Franciscu a Los Angeles. Na druhou stranu je potřeba říct, že se to s urban gardeningem přehání v moderních developerských projektech. Tam mám pocit, že ho developeři používají jako marketingový trik, jak nalákat lidi, když udělají pár vyvýšených záhonů pro stovky lidí. I kdyby tam bylo dvacet záhonů, nakonec se o ně postará pár jedinců, kteří budou dost draví, a ostatní budou kolem tohohle docela luxusního veřejného prostoru smutně chodit. Myslím, že veřejný prostor se dá využít líp.
Jak třeba?
Místo dvaceti záhonů radši pět laviček, kde si lidi můžou společně povídat. Pro všechny to rázem dává větší smysl a prostor se dá lépe kontrolovat. Když projektuješ veřejný prostor, máš zodpovědnost za to, že se tam bude líbit všem. A když si někdo nechá zaplevelit svůj záhon, protože odjede na dovolenou, kdo to bude napravovat? Ta zodpovědnost musí být konkrétní autority a ona zodpovídá za to, že se ti bude ve veřejném prostoru líbit, a ne že se budeš prodírat kopřivami.
Mluvil jsi o zodpovědnosti. Co považuješ za svou největší zodpovědnost jako designér?
To se vyvíjí. Skvělé je, že si dneska jako zahradní architekti a designéři tu zodpovědnost vůbec připouštíme. Když jsi na škole, tak máš pocit, že jde o to, abys doplnila město nějakou zelení. Dneska považuju za svoji zodpovědnost dělat lidem radost. Kromě toho jsou tu otázky, řekněme, planetární. Při své profesi mám obrovské možnosti v tom, abych lidem – uživatelům zahrad a parků, ukázal, že máme šanci měnit věci na planetě k lepšímu, co se týká globálního oteplování, přehřívání měst, zpracování dešťové vody nebo práce s ornicí. Chci využít svůj mediální prostor a říct lidem „vysaďte si každý do zahrady tři stromy a pomůžete městu.“ Protože skrze soukromé zahrady na to slyší víc než přes ekologické vize remízků v krajině. To je pro většinu strašně nedosažitelné téma.
Svůj mediální prostor rozhodně využíváš. Právě jsi dokončil třetí sérii Ferdinandových zahrad ve spolupráci s Českou televizí. Na co se můžeme těšit tentokrát?
Myslím, že jde o nejodvážnější sérii ze všech, protože jsme poprvé přiměli majitele zahrad, aby si svoje zahrady realizovali a rekonstruovali sami. Což ne vždy bylo úplně jednoduché. Řada těch lidí zjistila, že něco je nad jejich síly. Čeká nás malá městská party zahrádka pro mladou holku nebo zahrada u chalupy. Budeme se věnovat konkrétním zeleným pokojům, jak já říkám, takže od předzahrádky po vodní pokoj s biotopem. Díky tomu, že pořad je stejně dlouhý, jako když jsme rekonstruovali celé zahrady, máme v rámci každé epizody víc prostoru jít do detailů. Diváci si tentokrát odnesou mimo jiné i faktické informace, jak navzájem kombinovat rostliny.
Pořad se bude vysílat v březnu. Jaké další plány máš pro příští rok?
Příští rok bych chtěl napsat svou třetí knihu.
Tři série pořadu, tři online kurzy a tři knihy?
Asi jak jsem odchovaný Vinnetouem, tak mi tam ty trilogie rezonují. Každopádně zatím mi kniha zraje v hlavě, ale jak jsem teď pohlcený tématem zahrady, která i chutná a dá se v ní něco utrhnout, určitě se to do knihy promítne. Stejně jako ta radost, kterou považuju za lakmusový papírek toho, co v životě děláme správně. Když je tam radost, tak je to vždycky správně. Když tam není, je něco špatně.
